pondělí 19. června 2017

Jan Vučka: Exemplární trest jako dovolací důvod

Uložení exemplárního trestu je platným dovolacím důvodem v trestním řízení. Bohužel významná část judikatury Nejvyššího soudu tento dovolací důvod ignoruje a nesprávně odmítá taková dovolání jako podaná z důvodu neaprobovaného trestním řádem.

Exemplární trest je trest nepřiměřeně zostřený a prvoplánově odstrašující, který jde dramaticky (exemplárně) nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku. Srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV.ÚS 463/97, IV.ÚS 2011/10, I.ÚS 4503/12 nebo naposledy I. ÚS 9/17.

Z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.ÚS 2011/10 citujme: „Z dřívější judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za porušení základních práv může být považováno i "exemplární potrestání" spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli [srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313)].“

Exemplárním trestem přitom může být i trest uložený v mezích zákonné trestní sazby pro danou právní kvalifikaci. V rozhodnutí ve věci sp. zn. I ÚS 4503/12 se k tomu uvádí: „Současná právní úprava, jak byla shora vyložena, neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů - typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům - ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti.“

Uložení exemplárního trestu je samozřejmě v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů podle § 39 trestního zákoníku.

Kromě prosté nezákonnosti je uložení exemplárního trestu i porušením základních práv a může být úspěšně předmětem ústavní stížnosti. Nutnou intenzitu exemplárnosti, aby odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí, popisuje Ústavní soud například tak, že „při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence“ (z rozhodnutí ve věci sp. zn. I.ÚS 1010/15).

Pouhá přísnost trestu bez překročení určité kvalifikované míry disproporcionality není důvod pro zásah Ústavního soudu. Srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV.ÚS 744/14, III.ÚS 2925/14 a mnohé další.

Protože uložení exemplárního trestu je porušením principů spravedlivého procesu (viz výše uvedená judikatura Ústavního soudu), je možné, a dokonce také nutné, domáhat se nápravy formou dovolání ještě před případným podáním ústavní stížnosti. Je-li námitka porušení principů spravedlivého procesu uložením exemplárního trestu důvodná, musí jí Nejvyšší soud vyhovět v řízení o dovolání i bez toho, že by šlo o zvlášť vyjmenovaný dovolací důvod v § 265b trestního řádu. Srov. známá judikatura Ústavního soudu, jmenovitě rozhodnutí ve věcech sp. zn. I.ÚS 55/04, I.ÚS 3315/13 a stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14.: 


„17. Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)]. 
18. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. […]“ 
Odrazem toho je i rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 410/2013: „Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.“ Shodně uvedl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 1208/2014.


Lze tedy uzavřít, že pokaždé, když obviněný podá dovolání a jako dovolací důvod výslovně uvede „byl mi uložen exemplární trest“, musí to Nejvyšší soud uznat jako platný dovolací důvod a odpovědět buď „ano, byl to exemplární trest“, nebo „ne, nebyl to exemplární trest“.

Znovu přitom zdůrazněme, že trest může být exemplárním i tehdy, kdy soud nevybočil z mezí trestní sazby podle trestního zákoníku. Kromě zdravého rozumu to plyne z i výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu, jakož rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a 8 Tdo 1208/2014.

Zkusíme-li zadat slovo „exemplární“ do databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu, zjistíme, že nejde o nikterak výjimečnou námitku uplatňovanou v dovolání. Bohužel Nejvyšší soud tuto námitku pravidelně odmítá jako údajně nepřípustný důvod dovolání.

Například ve věci sp. zn. 11 Tdo 1213/2016 obviněnému („Obviněný v této souvislosti vytýká soudům, že mu byl uložen exemplární trest […]“) Nejvyšší soud mimoběžně s dovolací námitkou odpověděl: „Jeho námitky však svým charakterem neodpovídají ani jednomu z těchto (ani jiných) dovolacích důvodů a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.“

Podobně ve věci sp. zn. 6 Tdo 1486/2015 Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání uvedl: „Ani námitka dovolatele, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný („až exemplární“) trest, není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu totiž není dovolacím důvodem.“

Ve věci sp. zn. 7 Tdo 880/2012 opět obviněný namítal uložení exemplárního trestu („Domnívá se, že ze strany soudu jde o pokus o exemplární postih […] Obviněný považuje trest za extrémně přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, za porušení zásad trestního práva a předvídatelnosti rozhodnutí.“) a opět mu Nejvyšší soud odpověděl na jinou otázku: „Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze úspěšně namítat nepřiměřenost trestu. Nepřiměřenost uloženého trestu sama o sobě není dovolacím důvodem, pokud obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu nebyl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. […] Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (nyní v § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)“

To samé ve věci sp. zn. 3 Tdo 1471/2013. Obviněný výslovně namítal uložení exemplárního trestu, byť v rámci dané trestní sazby: „nelze zdůrazňovat jen moment trestní represe, což by ve svém důsledku znamenalo exemplární trestání. Právě k tomu však v daném případě došlo, protože dovolateli byl uložen trest neúměrně vysoký, výrazně v horní třetině zákonné trestní sazby“ a Nejvyšší soud, místo vyřešení otázky uložení či neuložení exemplárního trestu, odpověděl non sequitur: „K námitce dovolatele stran nepřiměřené tvrdosti uložené trestní sankce je třeba vzít v úvahu, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně uvedl, že námitky vůči druhu a výměře trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). 

[...] 
Žádnou takovou námitku však dovolatel nevznesl. Jeho argumentace současně nenaplňuje ani uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody mimo jiné za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody až na osm let. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, jedná se o trest odpovídající zákonu jak co do druhu, tak pokud jde o výměru.“


To samé ve věci sp. zn. 4 Tdo 125/2014. Obviněný namítal „trest je proto nepřiměřený, exemplární a v našem právním řádu nepřípustný“, Nejvyšší soud odvětil „Jestliže oba obvinění zpochybňovali přiměřenost uloženého trestu, tak výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale nepřiměřenost trestu, tedy nesprávný druh či výměru uloženého trestu nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“

Z rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Tdo 427/2011: „Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného v tom smyslu, že uložený trest se mu jeví spíše jako exemplární zúčtování s taxikáři a výstraha, než jako výsledek po právu provedeného trestního řízení, resp. že soudy náležitě nezohlednily skutečnost, že byl bezúhonnou osobou, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoníku na přečin, jímž byl uznán vinným.“

Shodně sp. zn. 6 Tdo 193/2015 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde obviněný výslovně namítal uložení „exemplárního trestu“ a Nejvyšší soud reagoval odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jak kdyby byl obviněný namítal uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu, což je přitom zcela jiná námitka. I trest v rámci zákonné trestní sazby může být podle okolností exemplární, takže skutečně podaná námitka exemplárního trestu nesouvisí s domnělou námitkou, ke které se (zbytečně) opakovaně vyjadřuje Nejvyšší soud.

Tato praxe Nejvyššího soudu, který – obávám se – pravidelně chybně vyhodnocuje důvod podaných dovolání daného typu, je velmi nešťastná a rovná se systematické denegatio iustitiae. Netřeba samozřejmě dodávat, že chybné vyhodnocení dovolacího důvodu je často v řízení o ústavní stížnosti shledáno porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces. 

autor je advokát v Praze, není angažován na žádném z jmenovaných případů

1 komentář:

Jan Vucka řekl(a)...

Doplňuji relevantní judikaturu (IV.ÚS 3493/16): "Jestliže námitky stěžovatele směřují proti údajně nepřiměřenému a příliš přísnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v § 37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo."