čtvrtek 20. července 2017

Martin Archalous: On-line řešení sporů – šance pro přetížené soudy?

Řada států si klade otázku, jak se bude soudit za 20 či za 50 let – a jak se justice vyrovná se změnami, kterými prochází technika, ekonomika, společnost? I tak tak konzervativní instituce, jako jsou soudy, mohou těžit z moderní technologie. Dnešní „klient“ požaduje soud rychlý, levný a dostupný, jak mu však vyhovět, a současně zajistit spravedlivý proces? Některé státy experimentují s přesunem celého řízení on-line. To si však nemůžeme představit pouze jako nahrazení papírových podání datovou e-mailem. On-line řešení sporů nabízí zcela nové možnosti.

Málokdo bude rozporovat, že české soudy jsou přetížené. Civilní soudy řeší stovky tisíc věcí ročně, průměrná délka řízení je více jak rok, u vytížených soudů i více jak dva roky. Přitom, více jak polovina civilních sporů se vede o částky do 10 000 Kč.

Vedle toho existuje neviditelná „masa“ sporů, které se k soudu nikdy nedostanou, kvůli pár stokorunám (nebo i tisícikorunám?) žalobce nepůjde do dlouhého, složitého a nákladného řízení (s rizikem platby nákladů protistrany). Člověk se cítí poškozen, ale státem nabízená možnost ochrany práv je pro něj nedostupná – možnost chránit práva zde existuje pouze formálně. Nejde tedy o odepření spravedlnosti? Zvláště v situacích, kdy by tento drobný nárok měla uplatňovat „slabší strana“ právního vztahu, například spotřebitel, zaměstnanec, oběť diskriminace – přitom zejména spotřebitelské spory budou typicky o malé částky.

Jedním z možných řešení je nabídnout rychlý, kvalitní a jednoduchý systém mimosoudního řešení drobných sporů jako doplněk k soudnímu řízení. Takový systém má potenciál jednak sám vyřešit značné množství sporů v krátké lhůtě s minimálními náklady, jednak tyto spory „stáhnout“ ze soudů, čímž dojde k jejich odbřemenění.

V České republice již systém alternativního řešení sporů (dále jen ADR) existuje, byť s omezenou působností. Některé spory může řešit ČTŮ, ERŮ a finanční arbitr. Od roku 2016 poskytuje ADR také Česká obchodní inspekce (v průměru řeší 200-300 sporů měsíčně, z nichž úspěšně končí asi čtvrtina). Domnívám se, že nástrojem, který v Česku chybí a který by přinesl zásadní přidanou hodnotu, je on-line řešení sporů (dále jen ODR) jakožto jistá nadstavba existujícího systému.

Teoreticky nástroj pro on-line řešení sporů máme. Existuje „Evropská ODR platforma,“ (v ČR ji zajišťuje Evropské spotřebitelské centrum), která umožňuje on-line otevřít spor s kterýmkoliv podnikatelem v EU. Jedinou funkcí platformy však je, že formálně osloví podnikatele s návrhem na smír a věc postoupí místně příslušnému národnímu ADR subjektu. Přidaná hodnota on-line technologie je prakticky nulová.

Ani Česká obchodní inspekce se moderním technologiím nebrání. Na webu ČOI můžete vyplnit formulář, který lze elektronicky odeslat. Nicméně poté je nutné formulář vytisknout, podepsat a poslat doporučeným dopisem. Proč se toto nazývá „on-line“ a jaký je přínos, to nechám na úvaze jiným. Následná komunikace mezi stranami zpravidla probíhá e-mailem, tím však využití technologií obvykle končí. Je tak využit jen nepatrný zlomek potenciálu, který by technologie mohla přinést.

Vzhledem k tomu, že Ministerstvo průmyslu a obchodu připravuje nový zákon o ochraně spotřebitele, považuji to za příležitost pro diskuzi o zavedení jako plnohodnotného svébytného systému. Česká republika má k tomu ideální pozici – vysokou počítačovou gramotnost a dostatek IT odborníků. Přesto v oboru zaostává. Nejdále jsou v zavádění ODR země jako Nizozemsko a Kanada, ale také soukromé společnosti – eBay řeší ročně 60 milionů sporů mezi prodávajícími a kupujícími. Britské ministerstvo spravedlnosti dokonce zvažuje zavedení plnohodnotného „on-line soudu“. Následující text je jakýmsi výběrem nejlepších zkušeností z výše uvedených zdrojů.

Před zahájením řízení

Z pohledu soudní soustavy a státní moci vůbec spor „začne existovat“ ve chvíli, kdy je podána žaloba. To je velmi neefektivní přístup. Podání žaloby je spíše konec – smírné řešení není možné, vztah je nenávratně poškozen, je nutný mocenský zásah. U soudu vždy někdo vyhraje a někdo prohraje, a to za značných nákladů (a nervů) pro obě strany. Efektivní systém řešení sporů by měl podáním žaloby naopak končit, pokud vše ostatní selže.

Český stát fázi před zahájením řízení (ať už před soudem nebo před ADR mechanismem ČOI) nevěnuje velkou pozornost, pouze v zákoně o ochraně spotřebitele je stanovena povinnost, že musí předcházet pokus o dohodu. Jak má vypadat, není specifikováno. Zde je velký nevyužitý potenciál, správné pojetí této fáze může předejít většině sporů, a usnadnit řešení těch zbývajících.

Jak by to mohlo vypadat? Prodávající by nabídl standardizovaný formulář (jehož náležitosti by mohly být stanoveny vyhláškou), ve kterém by spotřebitel vylíčil svou situaci a čeho se domáhá. Zde už může nastoupit technika. Místo „bílé tabule“ na webové stránce, které vyzývá ke slohovému cvičení, by takový formulář mohl být dynamický, s navrhovatelem by vedl jakýsi jednoduchý strukturovaný dialog podle předpřipraveného „rozhodovacího stromu“. Formulář by tedy automaticky nabízel další možnosti podle toho, co už spotřebitel vyplnil. Příklad – spotřebitel zaškrtne,“ zda jde o první či opakovanou reklamaci, v závislosti na tom se objeví různé kolonky s možnostmi nápravy. Součástí by byly i částečně automatizované právní rady, podané ve srozumitelném jazyce, a opět odvozené od toho, co bylo ve formuláři vyplněno.

Spotřebitel tak předem ví, kde a jak má podat reklamaci. Strukturovaný formulář sám vyzve k vyplnění podstatných náležitostí a doporučí vyplnění klíčových informací. Spotřebitel se dozví, čeho se může domáhat a co není reálné. Systém je výhodný i pro prodejce, který bude od samého počátku mít jasný a strukturovaný popis situace a (v ideálním případě) poučeného zákazníka s realistickými požadavky. Výhodné to bude i pro stát – zkušenosti z firmy eBay ukazují, že většinu sporů je možné urovnat již na této úrovni, a není tedy nutný vnější zásah.

Takto popsaný systém nemůže být povinný (drobný řemeslník by jej asi těžko zavedl, lze uvažovat o povinném zavedení ve větších podnicích). Nicméně, server, na kterém by byl formulář umístěn, může provozovat stát. Tím by byly náklady pro prodejce minimální a úspory z rozsahu značné. Místo toho, aby každý prodejce měl vlastní aplikaci, všechny by byly provozovány na jednom serveru, kam by se strany sporu přihlašovaly přes webové rozhraní. Tím by jednak bylo zabráněno manipulacím s formulářem i uloženými daty (historií sporu a s důkazy), jednak by správce mohl celý systém průběžně vylepšovat a aktualizovat, třeba při změně právní úpravy.

Podnikatelé tak systém budou využívat ne proto, že by jim to zákon přikázal, ale proto, že od státu za malý peníz (či zdarma) dostanou komplexní řešení, u kterého bude vždy garantován soulad se zákonem. Jeho užívání může být navíc odměněno snížením správních a soudních poplatků. No neberte to.

Postoupení sporu

Pokud není spor vyřešen dohodou, je třeba přizvat nezávislého třetího. Tím ještě nemusí být státní orgán, ale třeba i soukromý subjekt (pochopitelně s licencí, pod dozorem a regulovaný), ke kterému lze spor „postoupit“. A zde vystupuje do popředí hlavní výhoda standardizovaného řešení: V první fázi obě strany komunikovaly přes jednotný formulář. Záznam komunikace, včetně všech důkazů, je uložený na serveru, kde je garantována autenticita. Postoupit celý tento „spis“ instituci pro řešení sporů lze nikoliv doporučeným dopisem (a následným dožádáním materiálů od protistrany), ale stiskem tlačítka. Standardizace navíc umožní bez nákladů přesunout spor k jiné instituci – jelikož spis bude mít vždy stejný formát a bude uložený na jednom serveru, bude jedno, od kterého prodávajícího pochází a ke které instituci půjde.

Instituce pro řešení sporů pak posoudí povahu sporu a určí, jakou metodu zvolí. Ve spotřebitelských věcech je nejčastější mediace či konciliace, ale jsou i jiné možnosti, pokud by systém měl řešit i další typy sporů. Vše může proběhnout v kamenné jednací místnosti, ale i on-line, pomocí chatu, telekonference či videokonference. Zkušenosti britského finančního arbitra ukazují, co spotřebitel preferuje – ačkoliv řeší ročně čtvrt milionu sporů, na žádost stran koná jen asi 20 jednání v jednací místnosti. Je však třeba pamatovat i na ty, kdo si s moderní technikou netykají a umožnit i osobní setkání. I to se však bude zaznamenávat a ukládat do „on-line spisu“ pro účely kontroly a přezkumu.

Popsané řešení přináší výhodu i pro orgán dozoru – jelikož spis bude uložený v on-line zabezpečeném úložišti, může být přístupný kontrolnímu orgánu. Úředníci příslušného ministerstva tedy mohou v reálném čase sledovat průběh řízení a veškerý postup instituce řešení sporů, a to bez nutnosti opustit kancelář. Dojde-li k porušení zákona či podmínek licence, zásah je možný téměř v reálném čase. (Samozřejmě v mantinelech stanovených zákonem a správním řádem.)

Je na diskuzi, zda součástí tohoto procesu by měla být pouze mediace, či závazné rozhodnutí. Systém lze koncipovat oběma směry, a především, bude-li rozumně navržen, je možné jej připravit na změnu varianty kdykoliv v budoucnu, či dokonce na obě varianty v závislosti na typu sporu či vůli stran.
Soudní přezkum

Nedospějí-li strany k dohodě, mohou se obrátit na soud. (Má-li být výstupem ADR závazné rozhodnutí, půjde o jeho soudní přezkum.) A zde se opět projeví výhoda jednotného, standardizovaného on-line spisu.

Soud dostane celý „spis,“ který byl vytvořen v předchozích fázích. Reálně bude stačit soudu předat přístupové údaje k on-line úložišti, vzhledem k jednotnému formátu bude možné veškerá data ihned „importovat“ do spisu soudního. Strany samozřejmě budou mít stále právo podat repliku, dupliku… Ale to podstatné, tedy kompletní, strukturované vylíčení skutkového stavu, včetně dosavadního vývoje řízení, dostane soud ihned, současně s žalobou.

A jakmile už bychom měli plně elektronický spis, otevírá to dveře k řadě inovací, včetně například plně on-line soudu, což je ale už jiná kapitola.

Rizika

„Elektronizace práva“ s sebou přináší značná rizika. Jakýkoliv ADR systém je musí brát a úvahu a snažit se jim předejít. 

Systém má být „alternativou“ v pravém slova smyslu. Jeho zavedení nesmí v žádném případě omezit přístup k soudu – pokud se spotřebitel rozhodne, že jej nevyužije, měl by mít možnost hned v první fázi podat žalobu. Strany budou ADR využívat ne proto, že musí, ale proto, že to bude jednodušší a levnější než soud. Pokud si však posoudí, že soud bude pro ně lepší, nic jim nesmí bránit se obrátit přímo na něj. Bude-li systém přece jen povinný (jako je dnes pro podnikatele ČOI, ERÚ či finanční arbitr), musí podléhat soudnímu přezkumu.

Konečně, jakýkoliv digitální systém musí brát ohledy i na ty, kdo si s moderní technikou nerozumí, nedůvěřují jí nebo se jí z jakéhokoliv důvodu vyhýbají. (I Estonsko, světový lídr v digitalizaci státu, uznává právo každého občana „nebýt digitální“.)

Závěr

Jak už bylo řečeno, Česká republika má v tomto směru značný nevyužitý potenciál, a současné ADR mechanismy se snaží on-line prvky využívat. Zavedení ODR by tedy nebylo revolucí, nýbrž evolucí, která může být postavena na základech současného systému. Vzhledem k tomu, že snahy na úrovni EU o zavedení jednotného systému zatím kulhají, ČR je v ideálním postavení, aby se stala lídrem v oboru, který bude určovat směr evropské debaty, místo aby čekala, „co zase přijde z Bruselu“.

Děkuji Mgr. Alexu Ivančovi za cenné rady a úvod do tématu.

Autor je státním zaměstnancem Úřadu vlády, obsah článku vyjadřuje pouze jeho osobní postoje a není nijak spojen s touto institucí.

Žádné komentáře: